Uplakánci v hokeji nejsou, říká fyzioterapeut David Vrbický

9. 11. 2015

Autor: Jitka Čechová

M l. B o l. – Reprezentační přestávka jako už tradičně nabízí prostor k méně tradičním rozhovorům na méně tradiční ale pořád velmi zajímavá témata. Tentokrát jsme v jeho „poklusu“ na moment stopli fyzioterapeuta Bruslařského klubu Mgr. Davida Vrbického, kterého jsme vyzpovídali ohledně fyziologického zdraví hokejistů. A tak pojďte společně s námi zjistit, jaké problémy hráči obecně mají nebo kdo je třeba „nejzdravější Bruslař“:

Davide, co vás přivedlo k profesi fyzioterapeuta a ještě navíc sportovního?

Už v době, kdy jsem studoval, jsem věděl, že chci dělat sportovní fyzioterapii. Sám jsem léta sportoval (konkrétně hrál futsal) a chtěl jsem se sportu věnovat i do budoucna. Když jsem poté nastoupil do Vojenské nemocnice, měl jsem to štěstí, že fotbalová Slavie měnila svůj realizační tým a oslovila našeho primáře. Měla zájem o rehabilitačního lékaře a fyzioterapeuta. On s touto nabídkou přišel za mnou, a tak jsme v roce 2007 začali pracovat pro fotbalovou Slávii. Tam jsem strávil přibližně rok a poté jsem začal pracovat na projektu McDonald Olympic Hopefuls, kde jsem se seznámil s Martinem Doktorem. V té době tam také působil Marian Jelínek, který byl sportovním psychologem. Na tomto projektu jsem pracoval až do konce loňského roku.

Co jiné projekty? Vím, že toho máte na svém životopise mnohem víc…

Martin Doktor mě přivedl k reprezentaci v rychlostní kanoistice, kde v té době působil jako šéftrenér. S rychlostními kanoisty spolupracuji od roku 2011 a absolvovali jsme spolu i Olympiádu v Londýně. A v podstatě od doby, kdy se Martin Doktor stal sportovním ředitelem ČOV úzce spolupracuji právě s Českým olympijským výborem. Takže jsem byl na olympiádě v Soči, a když všechno dobře dopadne, mohl bych se podívat i na olympiádu do Ria.

I svými obětavými zákroky si hráči říkají o zranění. Přesto do toho jdou zas a znova.

Jaká cesta vedla do hokejového klubu v Mladé Boleslavi?

Už to budou čtyři roky, kdy mě oslovil Marian Jelínek. Tehdy se, ještě v 1. lize, hrálo play-off s Třebíčí a chyběl tu místní terapeut, tak jsem tu na dvě utkání zaskakoval. Následující sezonu jsem už dostal nabídku na plnou spolupráci a tak tu působím již třetím rokem.

Vyjmenoval jste celou škálu sportů, ve kterých působíte. Nabízí se otázka, jestli jsou všichni sportovci stejní anebo musíte vy sám pokaždé „přepnout“ podle toho, s kým zrovna jste?

Nejsou, určitě nejsou. Každý sport má svou specifickou jednostrannou zátěž. A každý jedinec je originál, proto musíme i na samotné sportovce pohlížet rozdílně. Samozřejmě jiné problémy bude mít hokejista, jiné kanoista a jiné judista, jako třeba Lukáš Krpálek, který mi v minulosti také prošel rukama. I v hokeji platí, že každý hráč má nějakou dispozici k tomu, mít určitý typ problému. Těch problémů je samozřejmě celá škála, ale je přibližně pět, šest základních, se kterými se setkávám u více hráčů. O těch dalších už pak rozhoduje to, jaký je hráč somatotyp a jak je stavěný.

Můžete být konkrétnější? S čím mají hokejisté největší problémy?

Jsou to záda, konkrétně bederní páteř, která trpí v neustálém předklonu hráčů na ledě. Druhým častým problémem je hrudník, kde se hráčům kvůli vyhrbení často blokují žebra, což působí problémy s dýcháním. A v neposlední řadě musíme zmínit ramena a kolena. Fauly kolenem jsou v české extralize bohužel vidět velmi často a to koleno je nejvíce problematická záležitost, protože spousta sportovců nemá posíleny svaly a vazy v kolenou, a proto dochází velmi často k poraněním v této oblasti. I když kondiční trenéři odvádí opravdu dobrou práci, tohle jsou drobné věci, které my, fyzioterapeuti, vidíme. A když se na to zaměříme, dokážeme to riziko zranění snížit. Je ovšem pravda, že když tam někdo to koleno „posadí natvrdo“, tak už je to víceméně bez šance. Pokud jde o akutní zranění, když pominu zlomeniny, nejčastěji se setkáváme s poškozením kolenních vazů a tam hrají roli nárazy na mantinel a podobné věci. Ale ta kolena a ramena, to je záležitost spíše úrazová. Chronická věc je pak spíše ten hrudník a ta záda, bederní páteř, hrudní páteř, krk. To hráčům nemusí působit velké problémy ve dvaceti letech, kdy to vyřeší nějakým práškem a fungují dál. Jenže pak v pětatřiceti zjistí, že mají třeba vyhřezlou plotýnku a nevědí, co dělat. Samozřejmě ani pak ještě není pozdě, ale už to dá mnohem více práce, než kdyby se tomu preventivně věnovali už během své kariéry. K tomu musím podotknout, že zde v klubu, vidím tu chuť hráčů „něco se sebou dělat“ a i v rámci té prevence k tomu přistupují velmi dobře.

Nabízí se to trochu vtíravá otázka, kdo ze sportovců se podle vás nejlépe vyrovnává se zraněními?

Nechci se nikoho dotknout, ale platí to, co se říká. Tedy že největšími „citlivkami“ jsou fotbalisti. Z mého pohledu oni ke svým „bolístkám“ přistupují nejhůře. Naopak hokejisti jdou kolikrát přes bolest. To už jsou věci na hranici únosnosti, jako zlámaná žebra a zhmožděniny, ale ti kluci se opravdu „kousnou“ a jdou do toho, nechají si to obstříknout, zalepit tejpy, ale prostě hrají, což se v jiných sportech moc nevidí.

Mluvil jste také o kondici. Znamená to, že v rámci spolupráce v kabině jdete za Honzou Vidnerem a tohle všechno spolu probíráte?

Přesně tak. Vždy se spolu bavíme, konzultujeme různé věci třeba už i v rámci přípravy. Nebo pokud je někdo po zranění a Honza mu připravuje plán, tak vždy ještě radí se mnou, co je vhodné a co ne. Takže ta spolupráce funguje na nadstandardní úrovni. Což, když to porovnám se zkušenostmi z jiných míst, kde jsem působil, není vždycky běžné. Ne vždy jsou kondiční trenéři ochotní s fyzioterapeuty spolupracovat. Tady to však funguje úžasným způsobem.

Dohrávky a souboje u mantinelu. Každý z nich tělo hráče pocítí.

Radí se s vámi třeba i oba hlavní trenéři předtím, než nasadí hráče do zápasu?

Ano, o tom spolu komunikujeme také. Je super, že oba hlavní trenéři dají na můj názor. Pokud tedy řeknu, že hráč ještě není ideálně připraven na to, aby nastoupil, a není tu ten tlak na to, aby bezpodmínečně hrál, což samozřejmě může někdy také nastat, tak ten můj názor zohlední v nasazování hráčů.

Existuje hráč, kterému „nic není“?

Existuje. Je to kapitán týmu David Výborný. To je nejen neuvěřitelný hráč, ale i člověk.

Který fyzioterapeuta v podstatě nepotřebuje?

Dá se to tak říct. On má úplně posunuté hranice a výborně postavené tělo. Jednou jedinkrát měl problém v baráži před postupem do extraligy, který jsme museli řešit. Ale i tak dokázal celou baráž odehrát, což je neuvěřitelné.

Je tu na druhou stranu někdo, kdo je na tom úplně opačně?

To úplně ne. Ti kluci ke mně chodí opravdu preventivně nebo s nějakým akutním problémem, třeba ze zápasu. Ale žádný uplakánek tu rozhodně není. Naopak.

Co se týká vašeho zdejšího fungování. Jste tu přítomen na každý zápas nebo máte nějaké „ordinační hodiny“?

Snažím se tu být na každý domácí zápas a pozápasové tréninky. Plus hráči mají možnost zastavit se za mnou kdykoli v nemocnici v Praze, kde jsme schopni poskytnout servis ještě na další a vyšší úrovni.

Jak je tohle všechno časově náročné pro vás? Musíte mít plný diář…

Časově náročné to samozřejmě je, ale na druhou stranu mě ten sport baví a sportovní fyzioterapie je zase úplně něco jiného, než ta klasická. A také mám úžasnou manželku, která tyto mé aktivity toleruje, takže to zvládám bez problémů. Ale samozřejmě, ten týden je občas hodně dlouhý. (úsměv)

Děkujeme za rozhovor.